Chci pokračovat a dovést tým do první ligy, hlásí kapitán Třetina

Do poslední chvíle živili Bruslaři naději na postup do vysněné WSM Ligy. O ten si to rozdali v závěrečném klání na férovku s Porubou. Zvítězili, přesto se Kotlina utápěla v slzách. K vytouženému cíli jim chyběla jediná branka. Postup tak partě okolo kapitána Miroslava Třetiny unikl ještě těsněji než loni. „Je to k nas*ání, když o de*ilní skóre doplatíme na systém podruhé za sebou. Další rok práce k ničemu,“ neskrývá své pocity vůdce kabiny.

Když se oprostíme od samotného vyvrcholení kvalifikace, jaký máte po opadnutí prvotních emocí celkový dojem ze sezony?
Z té sezony samozřejmě dobrý. V základní části jsme spokojení nebyli, ale teď to s odstupem času vidím tak, že nám v některých zápasech malinko chyběla motivace. Soutěž jsme druhý rok vedli a nechci znevažovat nějaké týmy z druhé ligy, ale prostě ten systém byl takový, že se čeká na zápas celý týden a pak ten zápas třeba vůbec nemá určitou kvalitu, takže to bylo takové čekání na play off. Tam jsem čekal, jestli umíme přepnout, a je vidět, že když si řekneme – jo, teď začíná play off a jdeme do toho, tak jsme to jako tým a parta zvládli.

Sezona byla výborná, jen ji kalí výsledek kvalifikace. Ale musím říct, že jsem se toho s Endym bál, protože konec základní části nebyl úplně ideální, jaký jsme chtěli. Možná se nám pak play off povedlo i díky tomu, že jsme začínali s David Servisem, který jsme nechtěli a měli jsme z něj respekt. Možná i proto jsme se se pak otočili o 180 stupňů a hráli jsme naplno. Takže celkově hodnotím sezonu jako výbornou z hlediska toho, že všichni hráči podali maximum, utužila se parta a zase jsme hráli kvalifikaci. Cíl jsme měli ale samozřejmě jiný.

Hned po nedělním zápase ale musely být pocity hrozné. Už jen kvůli výsledku, navíc když byl druhý rok po sobě skoro stejný…
Přesně. Loni jsme si říkali, jakou jsme si vybrali smůlu. Tam bylo celkové skóre lepší pro Vsetín asi o čtyři góly, ale letos bylo stejné jak vzájemné tak i celkové, akorát rozhodlo víc vstřelených branek. To je pro mě strašně nefér. Kvalifikace byla takhle daná dopředu, ale to, že rozhodne, dá se říct, zápas s Jabloncem, že my jim nedáme dvakrát 6:3, ale dáme jim 6:2 a 3:1…

Výsledek byl stejný, porazili jsme je jak my tak Poruba o stejný rozdíl, jenom oni dali víc gólů, protože Jablonec tam odvolal gólmana ještě. Nevím. Já si pořád budu myslet, co se tam mohlo stát. Na ten zápas Poruby s Jabloncem jsme se dívali všichni. Jablonec hrál disciplinovaně a šel si jasně za vítězstvím. Najednou začne třetí třetina a zkušení hráči, kteří před tím puky vyhazovali, je najednou vozí k sobě do třetiny, dokud je neztratí. Myslím si, že takové chyby by nedělali ani páťáci, které trénuji teď v Brodě. Ani oni by nedostali od Poruby pět gólů za jednu třetinu (směje se).

Po zápase tekly v kabině slzy i takovým tvrďákům, jako je Jirka Vašíček…
To je právě to, že loni jsme byli v pozici, kdy jsme mohli překvapit, a od toho se to odvíjelo. My jsme si to šli užít a to, že se nepostoupilo, nás štvalo, byli jsme smutní, ale na druhou stranu jsme byli hrdí na to, že jsme potrápili Vsetín, který jel tři roky profesionálně a tým měl opravdu kvalitní. A my, dá se říct, s amatérským týmem, kde to všichni dělají po práci, jsme s nimi drželi krok…

Ale letos už jsme cítili, že ti favorité jsme my. Věřili jsme si. Play off jsme prošli víceméně bez zaváhání a nepřipouštěli jsme si, že by se to nemuselo podařit. Je to k nas*ání, když o de*ilní skóre doplatíme na systém podruhé za sebou. Další rok práce k ničemu. Posílí nás to do dalšího roku, ale nemusí se to povést. Loni jsem klukům před zápasem ve Vsetíně říkal, ať si uvědomí, že takovou šanci na postup už mít nemusíme. Za rok se opakovala ještě větší a znovu to dopadlo špatně. Co nás nezabije, to nás, doufám, posílí.

Cítil jste se někdy v kariéře podobně?
Bylo to obrovské zklamání. Když jsem viděl brečet i Jirku Vašíčka, snažil jsem se být klukům oporou a povzbudit je. Hodinu po zápase to na mě ale také dolehlo, když jsem četl povzbuzující zprávy od lidí. Sám jsem pak měl v rohu tiše na krajíčku, ale to k sportu prostě patří.

K otázce, jestli jsem se někdy takhle cítil – možná když jsme se Slavií vypadli v semifinále play off s Třincem. Vedli jsme 3:1 na zápasy a já už se viděl s medailí na krku. Nakonec jsme v sedmém zápase prohráli a skončili čtvrtí. To bylo hodně podobné.

Postup byl blízko, když Lukáš Endál zvýšil vedení zkraje třetí třetiny na 3:1…
Do třetí třetiny jsme vstupovali přesilovkou. Říkal jsem, že ji prostě musíme využít a dát na 3:1, že věřím, že pak už to dokopem. Byla to euforie, když se to povedlo, ale věděli jsme, že postup je ještě strašně daleko.

Já si samozřejmě plánoval, že ten gól dáme až na konci, aby už nepřišla odpověď. Ale zase by to mohlo dopadnout jinak. Já osobně jsem v kvalifikaci nedal gól, takže jsem si říkal, že to klukům dlužím. Furt jsem jim říkal, že jsme před dvanácti lety také postupovali výsledkem 4:2. Takže i když jsme dostali potom gól, pořád jsme věřili. Ale ten můj gól si myslím, že zrovna třeba chyběl. Tenhle jeden, který rozhodl. Celou sezonu góly dávám a v kvalifikaci žádný. To mě mrzí, že jsem nepomohl.

Nesvazovalo vám ruce vědomí, že musíte vyhrát o dva góly? Čím víc člověk chce, tím víc to někdy nejde…
To je pravda. Já to cítil na sobě při zápase v Jablonci, který mi úplně nevyšel. A bylo to právě tím, že jsem se nechtěl dožít toho, že bychom neměli v neděli o co hrát. Že nepřijdou lidi a budeme se klouzat na ledě jen tak. Tam jsem byl tímhle hodně svázaný. Kluci asi také, možná i proto ten konec. Mohli jsme to zahrát jinak. Věděli jsme, že potřebujeme dát gól, a hráli jsme dlouhou přesilovku. Na druhou stranu jsme si furt říkali, že chceme hlavně vyhrát a Porubu doma o dva góly porazíme.

Ale tohle si myslím, že nerozhodlo. Furt jsme věřili, že doma o ty dva góly vyhrajeme. I kdybychom dali v Jablonci o gól víc, nemůžeme jít do zápasu a říkat si – hele, stačí nám vyhrát o jeden. Na to se hrát nedá. Navíc když jsme doma vyhráli, tak to málokdy bylo o jeden gól. Takže si myslím, že nám to ruce nesvazovalo. Možná spíš Poruba byla trošku v klidu a hrála uvolněněji.

Už předtím v Porubě jste zažili velké zklamání, které se neobešlo bez slz. Jak to bylo těžké hodit za hlavu?
Byl to šok, protože jsme byli 50 minut lepší. I já jsem cítil, že vedení 4:3 už udržíme, protože jsme je k ničemu moc nepouštěli. Pak se stanou dvě chyby a soupeř je potrestá. Zklamání bylo obrovské, ale pořád jsme měli naději, dál jsme to měli ve svých rukou. Byli jsme zklamaní, protože jsme cítili, že jsme lepší, ale prohráli jsme. A trochu tam byl strach z toho, že loni jsme v kvalifikaci prohráli jeden zápas a kvůli tomu jsme nepostoupili. Ale pořád jsme si říkali, že vyhrajem v Jablonci a pak i doma.

Je to smutný systém. Prohraje se jeden jediný zápas ze třinácti, které jsme v play off odehráli, a už se musí počítat a kalkulovat. To mi přijde hrozně nefér. Bohužel jsme na to doplatili dvakrát za sebou. Doufám, že to aspoň povede k zamyšlení. Že už to nehodí za hlavu, budou to nějak řešit a ten systém se třeba změní.

Jaký moment považujete teď zpětně za ten nejklíčovější?
Když se někdo dočte, že jsme v Jablonci hráli sedm minut v pěti proti třem, tak si řekne, že není možné nedat gól. Na druhou stranu soupeři o nic nešlo, hráli na hranici. Když jsem to pak zpětně vzal, tak led byl šílený, tam se nedalo nahrát. Navíc na malém hřišti dobře bránili. Věděli jsme, že potřebujeme dát gól, ale chtěli jsme hlavně vyhrát. Ne abychom riskovali, že dostaneme na 3:2 a ještě se budeme o ten bod bát.

Klíčový byl podle mě zápas v Porubě. Ztratit vedení tři minuty před koncem je škoda. Mělo to dopadnout minimálně remízou. To byla moje chyba. Prohrál jsem buly, i když jsem se na ni soustředil. Jan Káňa to pak trefil parádně. Nepřipouštěl jsem si, že kvůli téhle chybě, i když jsem byl samozřejmě zklamaný, nepostoupíme. A nakonec se tak stalo. Pro mě je tohle klíčové.

Cíl byl jasný, mnozí nás pasovali do role Vsetína. Jak jste se vyrovnávali s tlakem?
Nám to asi pomáhalo. Cíl jsme měli od začátku a za nic jsme se neschovávali. Poruba ovládla východní skupinu, ale věděli jsme, že měla problémy s Valašským Meziříčím a Šumperk byl pak oslabený. Takže jsme věděli, že Poruba určitě nemá sílu Vsetína, a brali jsme se jako favorité my. Myslím, že nás to nijak nesvazovalo. Až na tu tečku jsme se s tím vyrovnali dobře.

O Havlíčkovu Brodu se často hovoří jako o týmu jedné lajny…
V sezoně jsem to slyšel mockrát, ale to si nemyslím. To, že jsme s Endym na vrchu bodování už druhý nebo třetí rok za sebou, je zapříčiněno tím, že máme spoustu času na ledě. Hrajeme ty nejdůležitější momenty, přesilovky. A Endy tuhle soutěž převyšuje, takže od něj se to úplně čeká. Je to také zas dané kvalitou zápasů.

Ale právě v play off, kde to bylo nejdůležitější, se nastartovaly i další lajny, které to táhly. Ať už druhá nebo třetí lajna, tak i kdokoliv naskočil ze čtvrté, třeba Kozel, tak dali důležité góly. I v kvalifikaci, ať to byl uklidňující gól Benyho na 5:2 s Jabloncem, tak to byly góly, které jsme nedali my, a ty byly hrozně důležité. Takže „tým jen s jednou lajnou“ je už taková fráze, která se podle mě táhne od prvního roku, kdy jsme s Endym nasbírali přes 100 bodů. Ale to už není. Myslím, že kdyby to tak bylo, tak bychom nedošli takhle daleko.

Viděl jste diskuze, které se rozpoutaly na sociálních sítích?
Když jsem četl příspěvky na různých fórech, které čekaly na náš nepostup, tak jsem se musel smát. Třeba Aleš Flašar, trenéra Poruby, říkal, že nám chybí pokora, jiní psali, že jsme si to nezasloužili, protože nemáme pokoru a tuhle soutěž nazýváme pralesem. To nevyšlo od nás. Systém druhé ligy se nám nelíbí, hraje se málo zápasů, je jich málo kvalitních, ale nikdy jsme jako hráči, trenéři či vedení nenazvali druhou ligu pralesem. Jenom se hraje málo kvalitních zápasů a vyloženě se čeká na play off. Myslím, že pokora nám nechyběla.

Lidé si přejí, i vy jste to zmínil, aby došlo k zamyšlení a úpravě systému. Jak by měl podle vás ideální postupový model vypadat?
Mělo by se z první ligy padat dolu a myslím, že na svazu to moc dobře vědí. Výmluvy, že kluby nejsou pod tlakem a můžou zapojit mladé hráče, jsou podle mě kravina. Myslím, že letošní ročník byl o ničem, když se například Kadaň plácala na dně bez motivace. Může tam být dvacet mladých, ale nic jim to nedá, protože ví, že nemusí vyhrát.

Takže podle mě by bylo ideální, když jsou ve druhé lize tři skupiny, aby tři vítězové hráli pětičlennou skupinu s dvěma posledními z první ligy. To už je osm zápasů a jedna prohra to neovlivní. Když jsme postupovali před dvanácti lety, jeli jsme na předposlední zápas do Prostějova. Dvě minuty před koncem jsme tam vedli a nakonec jsme po dvou gólech v poslední minutě prohráli. Ale furt stačilo vyhrát doma a postoupili jsme. Byl čas na reparát.

Takhle, když se hrají čtyři zápasy, kór když jsou jenom dva soupeři, kteří chtějí vyloženě postoupit, stačí prohrát jeden z nich a už se musí kalkulovat. To je pak znehodnocení celého roku. Takže určitě systém pěti týmů, kde by hlavně všichni hráli o všechno.

Brzy se začne řešit další sezona. Máte už jasno o své budoucnosti? Když přijde nabídka z Brodu, budete chtít pokračovat dál?
Jo, já už se nikam neženu. Jiné nabídky nemám a asi ani mít už nebudu. (směje se) Budu rád, když budu mít tu jedinou z Brodu. Já tu teď trénuji a mám nabídku i na další rok na trénování. Určitě bych nechtěl trénovat v Brodě a za hokejem jezdit někam jinam, takže doufám, že to spojím. Pokud se to povede, tak bych chtěl skončit na vrcholu. Doufám, že dostanu nabídku z Brodu, určitě chci pokračovat a dovést tým do první ligy. Pak už to nechám mladým klukům.