Amerika byla mým cílem už odmalička! Udělal jsem dobré rozhodnutí, září nad splněným snem Josef Vyvial

Život je krátký, a ten sportovní obzvlášť. Někdo má v kariéře úspěch za úspěchem, jiní si musí prošlapat cestu ke snům různými cestičkami. Jednu takovou má už druhým rokem za sebou hokejový objevovatel Josef Vyvial. Mladý útočník si sbalil kufry, když si to z Vysočiny namířil přímo za velkou louži do Ameriky. Jaké byly začátky nebo co ho vedlo k tomu opustit české luhy a háje? To všechno prozradil v obsáhlém rozhovoru! (Foto: archiv Josefa Vyviala)

Odchovanec kolínského hokeje, který velkou část mládežnických let strávil na Vysočině, konkrétně v Havlíčkově Brodě a Jihlavě. Josef Vyvial se rozloučil s Kotlinou v sezoně 2019/2020 a posunul se do nedaleké Dukly. V dresu regionálního rivala strávil téměř tři sezony, poslední dokonce v roli kapitána juniorského výběru. Po konci juniorské kariéry v Česku opustil jednadvacetiletý hokejista komfortní zónu a vydal se na zkušenou do Spojených států amerických. A za oceánem se chytil výborně! Za dvě sezony má průměr více než půl bodu na zápas. Co všechno prozradil o americkém snu nebo jak vzpomíná na štace u Bruslařů a v Dukle?

Pepo, máš za sebou dvě sezony v Americe. Jak bys je zhodnotil?
Každá sezona byla úplně jiná, vnímám to jako super zkušenost. Udělal jsem dobré rozhodnutí tam jít, nejen kvůli hokeji, ale i poznávání světa a především najít nové známosti. Nemůžu také zapomenout na školu. Celkově to hodnotím pozitivně.

Jak ses dostal za oceán? Přeci jen jsi hrál předtím v Čechách. Co stálo za tím posunout se mimo komfortní zónu a jak všechno probíhalo?
Amerika byla mým cílem už odmalička, chtěl jsem se tam jet podívat. Neplánoval jsem odmala, že to bude s hokejem, chtěl jsem tam jen na kukačku. Když jsem hrál poslední dvě sezony v juniorce za Jihlavu, tak jsem přemýšlel nad tím, jestli pokračovat profesionálně, nebo neprofesionálně. Kromě toho jsem přemýšlel nad vysokou školou, zda na ni jít, nebo ne. Bylo to velké dilema, nemohl jsem se rozhodnout. Pamatuji si, že mi to někdo v Jihlavě nadhodil, jak je to v Americe se soutěžemi. Moc jsem o tom nevěděl. Celkem mě to zaujalo a udělal jsem si menší výzkum, jak to tam funguje a chodí. Zjistil jsem, že se dá spojit škola s hokejem. Obojí se dá dělat na sto procent, což v Česku zatím nejde. Je tady univerzitní liga, ale není to na takové úrovni jako v Americe. Tohle byl hlavní důvod. Abych mohl pokračovat v obojím.

Když dáme na chvilku stranou hokej se školou, jaký je život v Americe?
Je jiný! Celkově si myslím to, že Amerika toho má dost co nabídnout. Je to tam krásné. Aby ses tam měl dobře, musíš být bohatý, protože pro takového normálního člověka je lepší život tady. Některé věci mi dost chybějí, jiné zase ne. Zjistil jsem, že je super, když jsem na léto v Čechách. Je to jiné. Doma jsem tady a pro mě bude Česko vždycky domov. Chybí mi kuchyně, která je na prvním místě. Stravuji se ve školní kantýně nebo jsem si občas něco uvařil. První rok to bylo lepší, jelikož jsem si u rodiny vařil a i oni vařili lépe. Poslední rok mi jejich jídlo lezlo ušima. Chybí mi tradiční česká kuchyně, protože oni jedou dost na polotovary nebo takové rychlovky. Tohle moc nemusím. Objednával jsem si české produkty jako Fidorky, Horalky a další. Kluci z týmu si tohle dost oblíbili.

Josef Vyvial objevuje krásy Ameriky

Typické je pro Američany jejich burákové máslo. Jak tobě chutnalo?
Pro ně je to srdcovka. Bílý toast s burákovým máslem a džemem. Ochutnal jsem to, ale nijak mě to neohromilo. Vím, že jsme to měli na stolech před zápasy minulý rok. Párkrát jsem si to dal, je to taková sacharidová bomba. Není to něco, co bych si doma připravil.

Říkáš, že Česko je domov. Jak náročné bylo zařídit si bydlení za oceánem?
Měl jsem poradce, který je u společnosti, přes kterou jsem všechno řešil, ať už šlo o vízum nebo o angažmá v juniorských soutěžích. Pomohl mi dost. Tlačil na to, abych měl dobrou rodinu. Měl jsem na výběr, jestli budu na týmové ubikaci, nebo u rodiny. Rozhodl jsem se pro rodinu, protože jsem chtěl více poznat jejich kulturu, než být zavřený na pokoji s jiným hokejistou. Dopadlo to úplně skvěle, protože rodina mi byla dost nápomocná. Je dost velká, má velký barák a vlastně mi pomohla řešit veškeré problémy. Ukázala mi místa, která jsem myslel, že nikdy neuvidím.

Jak už bylo zmíněno, odehrál jsi dvě sezony, ale každou v jiném týmu. Čím to bylo dané?
Jde o to, že to jsou dvě rozdílné soutěže. Jedna byla ještě juniorská, zatímco druhá univerzitní. Juniorskou soutěž jsem skončil v Česku, jenže v Americe jsem mohl v této kategorii ještě jeden rok hrát. Byl jsem v týmu, kterému se moc nedařilo, ale taky jsem nepředváděl dobré výkony. Byl to nejdůležitější rok, během kterého se všichni skauti z univerzit jezdili dívat na zápasy. Vybírali si hráče do svých škol. Sám jsem měl osm nebo devět nabídek, kam jít dál. Jednu jsem zvolil, tam, kde jsem teď. Byla nejschůdnější a zároveň nejlepší volbou.

Říkáš, že jsi hrál dvě odlišné soutěže. Jaké byly mezi nimi rozdíly?
Juniorská soutěž je od sedmnácti do dvaceti let, přičemž univerzitní je od jednadvaceti do šestadvaceti let. Tam je hokej více chlapský a fyzický. V univerzitní lize mají všichni hráči košíky nebo bublinu, což je takové akvárko. Nikdo nesmí mít plexi. Univerzitní soutěž je spojená se školou, takže každý hráč musí být studentem. Jsou tam vysoké nároky na to, abychom si dobře vedli ve škole. Zápasů není tolik vzhledem k tomu, aby se všechno propojovalo na sto procent. Trénuje se stejně, akorát je méně zápasů. V juniorce to byl blázinec, tam bylo kolem padesáti zápasů. Tři utkání týdně, navíc jsme trénovali třífázově celý rok.

Nastavený systém propojení školy a hokeje přeci jen nemusí každému sedět. Jak jsi na tom ty?
Nemám s tím žádný problém. Naopak! Je tam ale spousta kluků, kteří to nemají úplně v oblibě. Nemusejí tolik školu, nebo ji nezvládají. Vedu si ve škole dobře, takže mi to žádný problém nedělá. Občas se naskytne nějaký projekt, který vyžaduje více času. Musím to dělat pozdě do večera, jelikož musím mezitím stíhat i tréninky. Je to takhle nastavené pro všechny. Na druhou stranu jsou tam i programy, kde jsme jako prváci museli tři hodiny týdně navštěvovat doučovací centrum. Trávili jsme tam čas učením, ale po prvním semestru, když máš dobrý průměr, už tam nemusíš chodit. Někteří kluci jsou na škole třetím rokem a pořád tam chodí, protože si musí zlepšit průměr.

Americký program v čele s hokejem má po světě zvuk. Bylo i tohle hlavním důvodem, proč jsi odešel do zámoří?
Samozřejmě. Koukáme s klukama na filmy a vidíme, jak fungují střední nebo vysoké školy. Říkali jsme si, jaké musejí být párty, týmové sporty, jak celá škola tím žije. Tohle mě úplně pohltilo. Moc se mi to líbí a chtěl jsem se tam dostat. Na škole máme americký fotbal, basketbal a v podstatě všechny sporty mají své zastoupení. Je to menší škola, takže se vesměs všichni známe a navštěvujeme se na zápasech. Vytváříme si navzájem hezkou atmosféru, s tím jsem ohromně spokojený. Když jsem se díval na ostatní střední školy, jak fungují, tak si myslím, že systém máme v Česku lepší.

Josef Vyvial v držení puku

Je známo, že z univerzitní ligy se dá dostat do NHL a v ní se i prosadit. Myslíš si, že by se ti to mohlo povést?
Teď by to byl zázrak... Univerzitní liga má dvě divize, které jsou rozdělené na první a třetí. Druhá se před několika lety zrušila a je součástí třetí divize. První divize funguje tak, že hodně hráčů je podepsáno právě do NHL. Místo toho, aby je vedení týmů posílalo na farmu, hrají právě univerzitní ligu. Tímhle si prošli třeba Jonathan Toews nebo Cale Makar. Kdybych byl v první divizi, tak naděje by byla daleko větší. Bohužel jsem se do ní nedostal a jsem tam, kde jsem teď. Je to méně pravděpodobné, i když jsou nějaké výjimky, kterým se to povedlo. Věřím tomu, že se i přes třetí divizi dá dostat do NHL.

Jak to je vůbec s konkurencí a místem v sestavě? Předpokládám, že je daleko nabitější než v evropských soutěžích...
V týmu máme celkem třicet hráčů, z toho se osm kluků na zápas nedostane. Nikdy není jasná pozice v týmu, i když se o místa v sestavě bojuje. Jsou kluci, kteří můžou být v klidu, že se dostanou do zápasové sestavy. Jak jsem říkal, někteří kluci bojují o místo, snaží se o to, jelikož třetí a čtvrtá lajna se vždycky obmění. Hráči těchto formací ukazují trénink co trénink svoje dovednosti. Rozhoduje škola. Když je nějaký malér nebo si někdo neplní úkoly, tak je mimo sestavu. V juniorce to bylo podobné, navíc tam byl dost přísný trenér, takže nikdo neměl jisté místo v sestavě. Jeden zápas jsem hrál v první formaci, ale hned v dalším mě nepostavil. Nikdo pořádně nevěděl, proč to tak je, ale je to na trenérech. Mají svoji taktiku a systém.

V zámoří je užší rozměr hřišť. Jak dlouho sis zvykal na menší plochu?
Vždycky jsem slyšel od hokejistů, jaký je to velký rozdíl. Nechtěl jsem tomu věřit. Říkal jsem si: Je to trochu užší. Bylo to znát, i když jsem si na to poměrně rychle zvykl. První tři, čtyři zápasy byly moc rychlé. Hrál jsem ještě křídlo. Když jsem čekal u mantinelu na přihrávku od beka, soupeř byl hned u mě.

Stihl jsi navštívit zápas první univerzitní divize, nebo snad i NHL a AHL?
Na zápasy první divize jsme koukali s klukama v televizi, naživo jsem se ještě nebyl podívat. Celkem jsem za dva roky v Americe stihl sedm zápasů NHL a tři utkání farmářských celků. Když jsem hrál ještě v juniorce, tak ve městě, kde jsme měli tým, byla farma Pittsburghu. Na zápasy byl vstup celkem levný, takže jsme se šli podívat. Bylo to pěkný, vidět všechno zblízka a naživo. Je to úplně jiný level.

Soustředěný Josef Vyvial

Před odchodem do zámoří jsi působil tři sezony v Jihlavě. Byl to takový mezistupeň, když jsi vyměnil Brod za Duklu...
Když jsem šel do Jihlavy, tak jsem Ameriku vůbec neplánoval. Až poslední dva roky jsem to měl v hlavě. Čím víc se blížil konec sezony, tím víc jsem nad tím přemýšlel. Nakonec jsem se rozhodl zkusit hokej v zámoří.

Poslední ročník v jihlavské juniorce jsi ozdobil kapitánským céčkem. Jak ti sedla role vůdce kabiny a jak ses celkově cítil?
Bylo to vůbec prvně, co jsem měl céčko na dresu. Myslím si, že mi to sedlo dobře, protože jsem měl dobré vztahy s trenéry a kluky. Měli jsme super partu a jsem s klukama i nadále v kontaktu. V porovnání s předchozími sezonami v jihlavské juniorce, kdy to nebylo růžové, se nám poslední ročník celkem povedl. Nadzvedla se tím celá kategorie, která poslední dva roky předvádí parádní výkony. Letos to málem kluci dotáhli do finále, takže to bylo vydařené.

Jde vůbec porovnat českou a americkou soutěž? Jaké jsou mezi nimi rozdíly a má česká soutěž v něčem navrch?
Tuhle otázku dostávám často. Není jednoduché to porovnat, jelikož jsem skončil sezonu v Česku a hned po létě jsem naskočil do jiného hokeje. Kdybych mohl jeden zápas hrát v Česku a druhý den v Americe, tak by to bylo jednodušší. Na druhou stranu, až tak velké rozdíly mezi soutěžemi nejsou. Jsou to drobnosti, hlavně co se týče třeba signálů, tréninků a především kultury v kabině. V Americe je to více sobecké, zejména v juniorce. Každý se chce ukázat a je to víc hrané na sebe. V univerzitě to je jiné, tam víš, že jsi upsaný. Čtyři roky hraješ za univerzitu, kde studuješ, víc se hraje za tým. Když srovnám obě juniorky, tak v Česku se hraje více na týmovost a srdcem.

O tobě je známo, že se ve volném čase věnuješ kreslení. Co tě na tom nejvíce baví?
Kreslím už odmala. První rok v Americe jsem měl pořád jenom hokej, tak jsem měl dost času na kreslení. Věnoval jsem se tomu dost. Je to součást oboru, který studuji na škole grafického designu. Jde to ruku v ruce, takže mám jak hokej, tak i kreslení. Teď na to není tolik času, občas si nakreslím nějakou blbost nebo něco pro kluky. Že bych se do něčeho pustil a dal tomu více času, to zase ne. Teď se dost věnuji vytváření různých plakátů, navrhování knížek, úpravě videí a malbě. Chci mít co největší rozpětí v umění.

Umělecké dílo z ruky Josefa Vyviala

Nedá mi to se nezeptat. Kreslíš pořád s tužkou a papírem, nebo i ty využíváš moderní technologie? Popřípadě máš nějaký styl, kterým se necháváš inspirovat?
Vždycky to byla tužka a papír! Kreslit obrázky na zakázku budu vždycky na papíře, ale teď mám dost programů na to, abych dělal i digitální umění. Používám k tomu noťas i tablet, takže se věnuji tomuhle. Upravuji fotky, dělám obrazy, je to kombinace všeho. V kreslení a malbě mě nejvíce baví všechno dělat realisticky i hyperrealisticky. Je to styl, ve kterém se zachycují veškeré detaily. Musíš k tomu mít hodně kvalitní fotku nebo předlohu. Tohle mě hodně baví a moc se mi to líbí. Všechno ostatní poznávám a zkoumám. Vždycky mě něco chytne a potom přijde něco nového, takže nemám jeden styl ani směr, který bych měl do konce života. Snažím se nakouknout do všeho. Časem si zvolím něco, co mi bude nejbližší.

Navážu na tvoje slova ohledně návrhů. Jakub Illéš vytvořil vlastní návrh loga letošního mistrovství světa. Něčemu podobnému se věnuje i bývalá biatlonistka Gabriela Soukalová. Chtěl bys něco podobného zkusit, popřípadě je Jakub tvým vzorem?
U Kuby Illéše se mi to moc líbí. Do té doby jsem neslyšel o tom, že by se hokejista věnoval designu. Líbilo se mi to. Můj cíl je pokračovat s hokejem na profesionální úrovni, abych bokem jel na sebe jako designér. Ať už to budou loga, webové stránky nebo knížky. To bych chtěl dělat. Kromě toho jsem se v sezoně staral i o klubový instagram. Kuba není můj vzor, ale je krásné sledovat, že se to dá všechno skloubit dohromady. V umění nemám jeden vzor, mám jich několik. Jsou to převážně lidi, které sleduji na instagramu, kde čerpám veškerou inspiraci. Snažím se skvělé práce, které mě fascinují, kopírovat a napodobovat. Získávám tím zkušenosti. Potom bych chtěl přijít se svým vlastním projektem. Vytvářím toho hodně, ale nemusím to nikdy použít. Mám proto své portfolio, aby bylo vidět, že mám co nabídnout.

Když na to navážu, máš v Americe nějaké místo, kam si přijdeš něco nakreslit a odpočinout si od hokeje i všeho ostatního?
Poslední rok v Americe je takový, že jsem jediný v týmu, který studuje takový umělecký obor. Školní kampus má několik budov a v každé je něco jiného. Jedna je zaměřená na umění, druhá se věnuje fyzioterapii, třetí právům a tak dále. V mojí budově, kde se vyučují umělecké hodiny, máme počítačovou laboratoř a ateliér na malování, tisk a fotografování. Tady trávím dost volného času. Mám tam klid a zázemí. Prostředí je pro to stavěné. S klukama koukáme na filmy, tak si u toho něco načrtávám a vytvářím.

Kolik cizinců je v týmu, ve kterém hraješ? Nedělala ti problém ze začátku angličtina?
Z třiceti kluků tam je šestnáct Kanaďanů, jeden Rakušan a Maďar. Jsem na škole jediný Čech, zbytek tvoří Američané. Škola, do které chodím, se nachází v blízkosti kanadských hranic, takže Kanaďanů je tady dost. Poslech a porozumění mi nedělalo problémy, měl jsem dobrý základ. Nepatrným problémem bylo mluvení. Trvalo mi to nějaký čas a musel jsem nad tím víc přemýšlet, jak poskládat věty dohromady. Za dva roky se to dost zlepšilo a teď je to takové automatické. Žádná jazyková bariéra tam téměř není.

Všestranně nadaný Josef Vyvial vytvořil obal na knihu

Střední školu jsi zakončil v Brodě, kde jsi chodil na Obchodní akademii. Nedávno jsem viděl příspěvek, ve kterém byl tvůj medailonek z Ameriky. Je to pro tebe velká čest a zároveň dobrá vizitka školy, souhlasíš?
Snažím se nejlépe, jak můžu. Reprezentuji jak svoji rodinu, tak i zemi, protože většina Američanů neví o Česku vůbec nic. Mnoho z nich si myslí, že Evropa je jeden stát. Nemají vůbec ponětí o tom, jaké to tady je. Pro ně je to první setkání s Čechem a jak se říká, první dojem dělá hodně, takže se snažím reprezentovat co nejlépe. Vždycky jim říkám, že Čechy a Evropa jsou lepší než oni. (směje se)

Předpokládám, že ti to vracejí, že jsi jediný Čech a takhle si dovoluješ...
Dávají mi sežrat dost věcí. Ať už je to tohle nebo to, že dost času trávím v domě, kde se věnuji umění. To tak je, navzájem se všichni pošťuchujeme. Já jim to vracím tak, že to jsou ubrečení Američani. Takhle do sebe střílíme.

Sledovali jste s klukama z univerzity mistrovství světa v Česku? Přeci jen čtvrtfinálové utkání rozhodl jediný gól. Nebyly tam nějaké narážky?
Sledovali jsme poctivě juniorské mistrovství, protože pro ně je to turnaj číslo jedna společně se Stanley Cupem. Mistrovství světa jsem sledoval sám. Bylo to zajímavé zjištění, že na to nejedou. Mají argumenty typu, že mají hráče v NHL, že na mistrovství je třetí tým. Pro ně je to turnaj, kam si jezdí užívat. Tohle neposlouchám, sledoval jsem to sám a užíval jsem si to. Kluky jsem po prohraném čtvrtfinále popíchl, ale nijak to neřešili.

Máš ještě před sebou tři roky na univerzitě. Koukáš, kam se bude tvá hokejová kariéra rozvíjet dál, nebo tomu necháváš čas?
Nechávám to být. Přemýšlel jsem i nad tím, jestli má cenu dodělávat školu, protože na to být designerem stačí jeden nebo dva roky. Na druhou stranu, dodělat školu a mít titul znamená v Americe hodně. Titul jako takový dělá moc, takže plány jsou takové, abych si dodělal školu. Může se cokoliv změnit. Konkrétní plány jsou takové, že s týmem budeme mít teď v létě desetidenní turnaj v Lotyšsku. Koncem srpna pak letím zpátky do Spojených států.

Josef Vyvial zpracovává kotouč

Zmínil jsi turnaj v Lotyšsku. Jak se na něj připravuješ, když je v plném procesu letní příprava?
Nějaká příprava před vypuknutím turnaje určitě bude. Kluci v Americe budou mít týden přípravy, my, Evropané, se připravujeme individuálně. Po příletu do Lotyšska budeme mít tři nebo čtyři dny tréninků plus přípravné zápasy.

Sleduješ takhle na dálku výsledky Havlíčkova Brodu a Jihlavy?
Nesleduji to pečlivě, ale vím, jak si vedou. Mám tam spoustu kamarádů a známých, zajímá mě to. Sleduji, jak se jim daří. Do toho koukám i na Kolín, takže přehled o tom mám.